I nevinní se musí schovávat - 4. Toulavý pes

„Siriusi? Siriusi!“ volala nešťastně dál. Nic, než tlukot vlastního srdce ale neslyšela.
Zaslechl v dálce její hlas. Jako pes měl dokonalý sluch, čich ale pokulhával. Byl schoulený v koutě, mezi domovní zdí a nějakým keřem. Nebylo to nic moc, ale nezmrzne. Už jsi zažil i horší věci, Tichošlápku, Azkaban například… nic horšího už tě snad potkat nemůže.
„Siriusi!“
Zaskučel, byl to takový smutný psí nářek, neudělal to schválně, šlo to samo. Dál volala, dál ho hledala. Proč vlastně? Co jí mohl asi tak nabídnout? Blížila se sem a potom se znovu vzdálila. Její hlas zněl naléhavě, ale byla v něm – což Siriuse zarmoutilo nejvíce, naděje. Naděje, že se vrátí.

Bylo na bodu mrazu a ona na sobě neměla nic víc než tenké tričko a plátěné kalhoty. Když otevřela ústa, aby na něj znovu zavolala, šel jí od pusy mráček páry. Začalo jí z toho bolet v krku. Naposledy na něj zavolala, se stejným elánem, jako na začátku: „Siriusi!“ a potom zmizela.
Zamrzelo ho to. Ale co si sakra čekal, Siriusi? Že tu bude volat jako šílená celou noc? Její hlas… ten mu bude chybět.
A potom se objevila znovu, potichounku se přiblížil blíž, aby na ní viděl. Mezi štíhlými křehkými prsty svírala hrnek s vařícím čajem. Položila ho jen tak na zem a otočila se k odchodu.
Sirius počkal, až bude dostatečně daleko, proměnil se v člověka a šel si hrnek vzít. To potřeboval, čaj ho ihned zahřál. Když ho dopil, nechal tam prázdný hrnek a ve své psí podobě usnul na již známém místě v koutě.

Druhý den ráno probudila Siriuse nějaká „milá paní“ koštětem.
„Mazej pryč, ty obludo! Určitě máš vzteklinu, kšššc!“
Brzy potom začalo pršet. Sirius - chvíli pes, chvíli člověk, promokl na kost. Jeho hubené tělo tak rychle nastydlo. Občas v noci se díval směrem k hostinci. Na ty lidi, kteří tam mohli klidně pít… a pozorovat u toho tu krásu za pultem.
„Minie, kde se loudáš?“
„Trpělivost, Gary…“
Záviděl těm panákům s čistým rejstříkem a těm, kteří jí byli na blízku.

„Minie?“
„Tati, jsem Anne.“
„Jistě, Anne… pojď se na něco podívat.“
„A kde jsi?“
„Tady, venku.“
…
„Co se děje?“
„Koukej tady na tohle.“
„Ale ne! Co se tomu chudáčkovi stalo? Myslíš, že je mrtvý?“
„To nevím, ale radši na něj nešahej, někoho zavolám.“
Nemohla si pomoc. Znovu se mě dotkla, mě, promočeného psiska.
„Ale Minie!“
„Tati, jmenuji se Anne. A teď mi pomoc s tím psem, hodlám ho dostat dovnitř.“
„To snad nemyslíš vážně?!“
„Ale ano, pomoc mi s ním, je celý prochladlý.“
Pan Werber se nakonec přece jen sklonil nad Siriusovým tělem a s pomocí Anne ho nadzvedl. Nebyl tak těžký, jak se prve zdálo. Byl dost chlupatý, ale pod chlupy neměl nic víc než kosti.
„Kam ho chceš odnést?“
„Do kuchyně, ke kamnům.“
Když došli do kuchyně, položili Siriuse kousek od horkých kamen. Anne mu dala do jedné misky vodu a do druhé trochu syrového masa, pes se ale ani nehnul, jen dál ležel a nechal se od Anne hladit.
„Jsi tak krásný,“ zašeptala mu do zmrzlého ucha. „Moc hezký pejsek, bude ti teplo, uvidíš…“
Zůstala s ním celý večer. Pořád mu jen něco šeptala do ucha a hladila ho na bradě a krku, až Sirius usnul. Brzy ráno znovu utekl.

„No vidíš a je pryč,“ konstatoval útek psa pan Werber. Anne neodpověděla, usilovně totiž nad něčím přemýšlela. Uklidila obě misky, které včera položila na zem, před psa. Byly prázdné, i ta se syrovým masem.

Nemohl si pomoci, musel jí stále pozorovat. Seděl na malém kopečku, kousek od hlavních dveří do hostince U čarodějky s jedním uchem. Dnes nebyl ani zdaleka tak plný, jako obvykle.
„Anne! Holka, ty už si ale vyrostla!“
„Vy jste snad jediný člověk, pane Wileme, kdo mě oslovuje mým pravým jménem.“
„Musím se přiznat, holčičku, že jsem trochu zaváhal…“
„To nevadí, nakonec jste to řekl správně. Ležák? Nebo něco tvrdšího?“
„Kdepak, Anne, já jsem přestal pít už před měsícem.“
„Neříkejte!“
„Ale jo, dej mi jednu tu láhev šťávy, prosím tě.“
„Beze všeho, už pro ni jdu.“
„Cože tu máte dnes tak prázdno?“
„To bys nevěřil, Wile, ale lidi sem přestali chodit, protože si myslí, že…“ objevil se pan Werber a přisedl si ke starému příteli. „že se tu potuluje Black!“
Anne na druhé straně hostince, za pultem ztuhla. Ta slova nemohla přeslechnout.
„TEN Black?“ podivil se Wilem a děsem vytřeštil oči.
„Ano, ten Black, příteli.“
„A ty si ho snad viděl?“
„Kdepak, žádnej Black se tady neschovává, viď, že si žádnýho Blacka neviděla, Minie?“ otočil se otec na dceru, která právě Wilemovi pokládala na stůl láhev šťávy.
Anne nerada lhala. „Žádného vraha jsem neviděla,“ odpověděla otci. Oba se na sebe usmáli a Anne byla spokojená, že se z toho tak lehce dostala, aniž by zalhala.
A potom – když se náhodou podívala ven, na stmívající se ulici, ho spatřila. Velkého černého psa, s tváří upřenou na jí samotnou. Nebylo pochyb, že je to on, sundala si zástěru a vyšla ze dveří.
„Hned se vrátím,“ řekla dřív, než za ní zaklaply dveře.
Werver s Wilemem si jejího odchodu ani nevšimli a dál vášnivě diskutovali.

Tentokrát nemrzlo, i tak ale byla Anne pořádná zima. Když se podívala znovu nahoru, na kopec, kde před chvílí zahlédla siluetu velikého psa, nespatřila nic než kopec.
„Ale to ne… Pejsku?“ snažila se ho znovu přivolat. Nemusela se namáhat dlouho, ten vysoký černý pes jí totiž už dlouho sledoval ze vzdálenosti několika kroků, mezi keři.
Anne se skrčila, aby měla jeho psí oči v úrovni těch svých. Pes lenošivě přicupital blíž. Chytila ho za hlavu, ve tváři měl žalostný výraz ztrápeného zvířete. Pohladila ho, několikrát, tak jemně, jak jen dovedla.
„Vím, že jsi to ty,“ pošeptala mu a místo pohlazení mu položila na čelo své rudé rty. Políbila ho, jako psa, ale bylo jí to jedno, všechno jí teď bylo jedno.
Sirius jí chtěl polibek oplatit, ale nemohl…
„Dobře,“ usmála se zase tím svým krásným upřímným úsměvem plným naděje. „Dobře, tak pojď se mnou dovnitř jako pes. Dám ti zase kus syrového masa a nějakou vodu a ty se zase ráno vypaříš, ano?“
Věděla, že na tohle by mohl Sirius přikývnout a nemýlila se. Sirius jí vážně následoval, jako poslušný pes.

Vedla ho k zadnímu vchodu. Konečně byli vevnitř, Anne šla do kuchyně, aby mu naplnila slibovanou misku jídlem, ale dřív, než stihla najít misku, objevila se jí na rameni čísi ruka. Byla to mužská ruka a Anne nepochybovala o tom, komu patří. Tak hubené, ale stejně krásné prsty nemohli patřit nikomu jinému.
Když se otočila, konečně se zase srazily jejich pohledy. Pohledy dvou lidí.
Sirius dostal obrovskou chuť Anne políbit, ale netroufal si. Věděl, že je pro ni příliš neupravený, příliš rozcuchaný a divoký. Nechal svou ruku lehce spadnout z jejího ramene a sám sebe se zeptal, proč se vlastně přeměnil v člověka.
Anne se na něj soucitně usmála, v očích jí zajiskřilo. Letmo a jakoby omylem se dotkla jeho pravé ruky. A potom i levé. V jejích očích byl Sirius krásným křehkým člověkem, ale zároveň přitažlivým mužem, čehož si detailně všimla teprve teď, tváří v tvář jeho obličejovým rysům a uslzených očí. Chtěla ho obejmout, ochránit a zůstat s ním. Pohlédla na jeho rty. Chtěla se jich dotknout, chtěla je okusit, ale nedovolila si to. Oba přemýšleli stejně.
„Dáš si čaj?“ zeptala se ho po dlouhém mlčení, ještě pořád mu byla nebezpečně blízko, ale už jednou se dokázala ovládnout.
„Ano, prosím. Chceš pomoc?“
„Ne, zvládnu to, díky.“
Znovu ho popadl chtíč, jako malý červ, který mu rejdil v hlavě. Vstal, došel až k ní. Cítila na zádech jeho přerývavý dech, byl trochu nervózní, ale nic neudělala, předstírala, že si ničeho nevšimla. Potom jí Sirius jemně odhrnul vlasy z pravého ramene, aby si usnadnil cestu k jejímu porcelánově krémovému krku. Jednou jedinkrát ho políbil, jen přiložil rty a Anne se zachvěla, to Siriuse vylekalo.
„Odpusť, já… To je hrozné, promiň,“ omlouval se Sirius zmateně. „Asi bych měl jít.“
„Nemusíš,“ popadla ho Anne za ruku, aby se jí zase neztratil někde venku. „Dnes se vyspíš tady, Siriusi, venku začíná přituhovat.“
Když byl čaj hotový, podala ho Anne Siriusovi a sama si také nalila šálek. Oba byli trochu zmatení z toho, co se před chvílí stalo, ale dlouhou chvíli nikdo nic neříkal.
„Je mi trapně,“ svěřil se jí Sirius, Anne spolkla poslední doušek čaje a nahnula se k němu blíž.
„To nemusí, Siriusi,“ pošeptala mu, potom se nahnula ještě blíž, tak blízko, že se špičky jejich nosů skoro dotýkaly. Chtěla ho políbit, našla odvahu a pokusila se o to, ale Sirius uhnul.
Tak takhle ne, Tichošlápku. To ti není dost, co pro tebe dělá? Musíš si vzít všechno? Musíš jí poplést hlavu? Jsi zvrácený, příteli, už nejsi ten, kdo si býval, Azkaban tě změnil.
„Jsem unavený,“ řekl na zdůvodnění své plachosti, Anne se teď cítila zvláštně. Byla si jistá, že ho polibek potěší, v žádném případě by jí nenapadlo, že uhne. Možná nebylo všechno takové, jak se na první pohled zdálo…
Beze slova vstala, zavedla Siriuse na známý gauč, půjčila mu teplou deku a popřála mu dobrou noc.
„Ráno se už neuvidíme, Anne,“ konstatoval ležící Sirius, ještě než Anne zhasla a odešla.
„Já vím,“ odpověděla. Poprvé v jejím krásném hlase Sirius rozpoznal stopy po chladnosti a trpkosti.